Směnka 1. díl

Vybereme za Vás do jakých dveří vstoupíte

Směnka je cenný papír vydaný buď ve formě na řad, nebo na jméno. Směnka je řazena mezi tzv. abstraktní cenné papíry, ke svému vzniku tedy nepotřebuje právní důvod (kauzu), obstojí sama o sobě. Toto je možné smluvně ošetřit (i ústně), na dlužníkovi pak ale zůstává důkazní břemeno prokázání důvod vzniku směnečného závazku. Směnka bývá také označována jako dokonalý cenný papír (=skriputa): To proto, že veškerá práva plynoucí ze směnky jsou zachycena v tomto cenném papíru.

Zákon stanoví náležitosti směnky v zákoně směnečném a šekovém (zákon č. 191/1950 Sb.), přičemž jejich absence má za následek neplatnost směnky.

Přesná doba vzniku směnek je pouze odhadovaná. Nelze totiž určit, kterým listinám již můžeme přiznat vlastnosti dnešních směnek a kterým ještě ne. Všechny novodobé civilizace používají listiny, které ukládají jedné osobě uhradit přesně stanovený obnos jiné. Není však příliš jasné, které z nich umožňovaly převést práva na jinou osobu. Proto je za směnky nelze označit.

Listiny, které ukládají dlužníkovi uhradit určitou částku věřiteli nebo osobě, kterou věřitel určí, se objevily až počátkem 12. století v severoitalských městech, především v Benátkách. Jejich vznik byl motivován živým obchodním ruchem, který zahrnoval i obchod mezi italskými a dalšími evropskými městy. Obchod obvykle komplikovala různorodost měn v cizích zemích. Obchodník proto musel často svou měnu měnit za cizí. Komplikace nastávaly i kvůli zákazu vyvážet měny, a nakonec kvůli tomu, že obchodník byl nucený sebou vozit velkou sumu peněz, riskoval tedy přepadení. Proto se staly směnky vhodným nástrojem k placení. Odpadl s nimi problém se směnou za cizí měnu i riziko přepadení. Ačkoliv nebyly konkrétní náležitosti listiny zpočátku nijak předepsány, přesto byly tehdejší směnky (cambium) velmi podobné dnešním.

Pro účely obchodu nejprve vznikla „směnka vlastní“. Obsahovala písemný příslib vystavovatele zaplatit jejímu majiteli určitou sumu peněz. Tyto směnky tehdy plnily nejčastěji funkci dnešních cestovních šeků, zprostředkovávaly platby na vzdálená místa.

Aby se předešlo zneužívání směnek, bylo nutné je zabezpečit. Směnky tedy začali vystavovat zvláštní bankéři, tzv. kampsoři (bancherii campsores). Licenci jim k tomu vystavoval panovník, městská správa nebo jiná státní moc. Pokud chtěl někdo zprostředkovat platbu nebo převod peněz, musel u kampsora složit příslušnou částku a ten mu vystavil listinu, která kampsora zavazovala tuto sumu zaplatit v místě budoucí platby. Tuto platbu provedl kampsor sám nebo prostřednictvím svých obchodních partnerů v tom místě. Tak vznikla „směnka cizí“, která obsahovala platební příkaz.

Takové směnky se označovaly jako vydané nebo tažené, od toho dnešní název cizí směnky, trata. Podstatou tažených směnek je tedy poukázka, asignace (převod). Vystavovatel již neslibuje platbu sám zaplatit, ale přikazuje to třetí osobě.

Stejně jako u vlastní směnky ani u cizí směnky neznáme přesnou dobu vzniku a můžeme ji jen odhadovat. Obvykle je uváděna první polovina 14. století. Tehdy si již kampsoři vybudovali rozsáhlou sít obchodních partnerů, kteří propláceli směnky vydané jinými bankéři. Svoje vzájemné pohledávky potom vyrovnávali formou zvláštních zápočtů na směnečných trzích. Pro hladkou realizaci transakcí začali bankéři ke směnce vydávat zvláštní doprovodný list, v němž vyzývali svého partnera v platebním místě, aby obnos slíbený ve vlastní směnce vyplatil věřiteli nebo osobě určené rubopisem. Dopis byl zpočátku jen osobní neformální dopis s doplňujícími údaji, které lépe specifikovaly závazek a osobu se směnkou, a pouze doplňoval směnku. Postupně ale zatlačil směnku do pozadí, až bylo od samostatné směnky zcela upuštěno. Postačil již pouhý dopis – platební příkaz adresovaný kampsorovu obchodnímu partnerovi (tzv. trasátovi) - a tímto odpadla nutnost vystavení původní vlastní směnky. Směnky cizí tehdy zcela vytlačily směnky vlastní.

V 17. století byl založený i institut tzv. indosamentu, který sloužil k převodu směnek a který z nich vytvořil cenné papíry určené k oběhu, tzv. cenný papír cirkulační. Prvním směnečným řádem, který počítal s indosací směnky, s převodem směnek, byl neapolský Pragmatica III z roku 1607. Začala se objevovat také odpovědnost indosanta a později také možnost převádět směnku několika indosamenty. V 18. století na to navazoval vznik celosvětového obchodního trhu. Směnka se rozšířila do všech koutů světa jako jeden z nejbezpečnějších platebních prostředků. Na závěr stojí za to uvést, že zejména směnka vlastní se podílela také na vzniku a vývoji papírových peněz. Díky své spolehlivosti byly některé vlastní směnky používány jako platební prostředek na úkor reálných peněz představovaných mincovní soustavou z drahých kovů.

Dalším zajímavým případem směnky jsou anglické tally sticks, tzv. záznamové destičky se zářezy, které označovaly sumu. Destička se rozlomila na dvě poloviny, jednu část získal věřitel, druhou dlužník. Jméno věřitele se zapisovalo přímo na destičku a dlužníkem byla Královská pokladna. Tyto destičky zavedl Jindřich I. Anglický okolo roku 1100. Měly s nimi být placeny daně a měly vyřešit nedostatek zlata. Destičky původně představovala potvrzení o zaplacení daně. První polovinu si nechal výběrčí a druhou plátce. Postupně se z ní však stalo platidlo, které bylo v Anglii v oběhu 726 roků a bylo zrušeno až v roce 1826.

Vybereme za Vás do jakých dveří vstoupíte

Směnka 1. díl

Obsah

Poptejte nezávazně naší službu. Popište nám Vaší pohledávku

Zadat poptávku

Vymáháme pouze pohledávky od 100 000 Kč a výše!